Psali o nás

LITERÁRNÍ NOVINY


Přečtěte si reakce na představení Knellerův letní tábor ve Zpravodaji Jiráskova Hronova 2008.
Poslechněte si rozhovor s divadlem TotO na radiu Wave.
Články o hře Knellerův letní tábor ve zpravodaji přehlídky Divadelní Třebíč (ve formátu JPG)
Článek o hře Knellerův letní tábor na přehlídkce Karlínská tříska

Včera jsme byli společně s ostatními diváky v narvaném sále Rock Café svědky silného zážitku. Navštívili jsme hru Etgara Kereta "Knellerův letní tábor", kde hlavní roli Chájima ztvárnil vynikajícím způsobem sobě vlastním Fanda Vacek a v roli vedlejší zářila Vendy Matrasová. Za zmínku stojí také ostatní role - například vynikajícího řidiče automobilu Ariho nebo uhrančivé sebevražedkyně Ergy. Hra pojednávala o životě sebevrahů, v jejichž osudech či touhách mohl hledat sám sebe každý divák. Mohlo by se zdát, že šlo o kurz pozitivního myšlení, ale jak to vlastně je, to si musí zjistit každý divák sám. Za sebe mohu říci, že na TotO půjdu ráda znovu!
(publikováno na http://bleska.blogspot.com/2007/11/divadlo-toto-v-rock-caf.html)

... Pro náročnějšího diváka, i když už od 13.00, rozhodně však ne pro děti, bylo představení souboru TotO s Utrpením knížete Sternenhocha. Kdo nemá rád, či nečetl Ladislava Klímu, asi s hrůzou utekl. Dle mého názoru byla tato poměrně těžká věcička souborem realizovaná s příjemnou lehkostí a poctivostí. Podbarvené skvělou rytmikou ze zákulisí, jednoduchou a funkční scénou a kultivovaným a dosti přesvědčivým hereckým projevem u všech aktérů zapůsobilo toto představení na nás velmi silným dojmem. Na mého synka teenagera s kamarádkou až tak, že už ten den nechtěli vidět nic jiného a šli dobrovolně domů silný zážitek 'vydýchat'. ...
Dana Radová (publikováno na http://www.rorejs.mnisek.cz/o_poslednich.htm)

O amatérech a profesionálech - Těšil jsem se a bál zároveň. Možná to zapříčinila sama atmosféra amatérského divadla, to, jak jsem dvě minuty před začátkem slyšel za oponou: "Kde jsou důtky? Ty vole, kdo měl vzít důtky?! Nejsou tu! Sežeňte někdo aspoň řemen!" Těšil jsem se proto, že mám za sebou dlouhá léta amatéřiny a že to člověk nezapomene, ty nervy, ten prach, ty sobotní zkoušky, ta bezmoc, když hlavní hrdinka dva měsíce před premiérou otěhotní... A bál jsem se, že nejzběsilejší kousek černého myslivce naší filozofie Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha je nad možnosti jakéhokoli mediálního zpracování. Že to bude blbé, jak se před časem přihodilo režiséru Němcovi. Pro jistotu jsem se tedy předzásobil džinem u baru, abych to kdyžtak překonal. Jenže vzápětí jsem na něj zapomněl. Kníže v podání oplešatělého inženýra byl bázlivý a zároveň nadutý, tak upřímný, že by se to dalo rovnou natáčet. A Helga, jeho pekelná manželka, byla odvázaná jen o fous míň, možná proto, že jí scházely ty důtky. Ne že by představení nemělo slabší místa, ale v nejlepších chvílích jako by na jevišti ožíval duch německého expresionismu, jako by Frankenstein pootevřel levé oko. Cestou domů jsem přemýšlel, v čem kouzlo spočívalo. Inu asi v tom, že to dělají sobě pro radost a že se nikam necpou. Že si o sobě nepotřebují myslet, že jsou umělci. Divadlo se jmenovalo TotO. A představení blbé nebylo. Jen možná nedotažené a málo srozumitelné. Na rozdíl od prvního dílu seriálu Rodinná pouta, který mi přišel na oči pár dní poté. Plechové dialogy pronášené topornou, jakoby sudetskou češtinou a zbytečné pohyby dezorientovaných herců mi přivodily půlhodinový záchvat řvavého smíchu.... Jestli je už možné tohle (včetně pravopisných chyb v titulcích), tak nás ještě čekají hodně veselé časy. A třeba nakonec, kdoví, znovu povstane z pološera i to amatérské divadlo. Protože nám už asi ne, ale nejpozději dětem našich dětí by mohlo dojít, že mezi utrpením a Utrpením je přeci jen rozdíl...
Emil Hakl (publikováno v časopise Instinkt)


Když mě mí přátelé tahali do divadla na Gogola v podání jakýchsi amatérů, moc jsem se netěšil. Nejspíš mě bude čekat trapný zážitek z příšerných hereckých výkonů, ubohá scéna a nedokonalé technické řešení. Víc jsem se ovšem mýlit nemohl! Vij je klasická hororová povídka od ruského klasika (v šedesátých létech dokonce dvakrát zfilmovaná), plná mystiky, děsivé atmosféry a nadpřirozených bytostí. Samotný Vij se vlastně v povídce nikdy neobjeví a ostatně v představení také ne. Vij, bytost, která má tisíc očí a díky nim vidí i to, co je ostatním zlým bytostem skryto v magickém ochranném kruhu. Ale to je vlastně až téměř závěr celého představení a tak se vraťme na začátek. To vypráví příběh studenta bohoslovce Chomy Bruta, který cestou v noci spolu s přáteli narazí na domek, který obývá čarodějnice. Ta si chce Chomu zotročit, ale ten má tentokrát štěstí a vyvázne. Ovšem to není jeho poslední setkání s touto čarodějnicí. Jinak je to klasický bohém, jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, a jen díky dobře proříznuté papule se protlouká světem. Zpátky k představení. Příjemně mě překvapili především samotní herci divadelního uskupení TotO. Čekal jsem nějaké tragické amatérské přehrávání, které se ovšem naštěstí nekonalo. Projev je naprosto adekvátní a nemuseli by se za něj stydět ani profíci. Dokonce si troufnou i na sice hospodský, ale přeci jenom zpěv a živou hudbu. Vlastní dramatizace je sice poměrně volná, ale ať jste původní povídku četli nebo ne, nebude vám to vadit v tomto zážitku. Do jinak hororové atmosféry se podařilo organicky propašovat i zrnka osvěžujícího humoru, stavějící především na východní kultuře Matičky Rusi. Celkově ale dramatizace těží z kvalitní Gogolovy předlohy, kde sice divát tuší, co se bude dít ale přesto je udržován v napětí a zlověstném tušení. Zvláštní pochvalnou zmínku zaslouží scéna. Ač velice jednoduchá, není problém si v několika jednoduchých dekoracích představit vesnickou hospodu, temný les, příbytek čarodějnice nebo kostel s nebožtíkem. Atmosféru rafinovaně doplňuje výborné osvětlení, promítání diapozitivů a využívání další audio techniky. Produkce představení předvádí, jak opravdu s minimálními prostředky dosáhnout nevídaně působivého výsledku...
Robert Žárský (publikováno na http://www.gamecenter.cz/default.gcs?artid=5249)